Únor 2016

"you are important."

29. února 2016 v 7:42 | V✧*・ |  dior
vlastně jsem měla v plánu zveřejnit úplně jinej článek. měla jsem nachystaný buď 30 songs challenge nebo I am TAG (kterej jsem si báj d wéj vymýšlela sama, takže doufám, že se vám bude líbit, hehe), ale včera byl pro mě docela důležitej den... A všechno samozřejmě dopadlo přesně tak, jak jsem doufala, že to nedopadne.

"Na stupnici od jedné do deseti, jak moc jsem pro tebe důležitá?"
"Jedenáct," říkal. ha, ha, ha.
Myslím, že většina z vás ví, že chodím do práce. Teda, dobře, chodila jsem. Od včerejška už budu moct používat jenom minulej čas.
Tenhle článek výjde později, ale zrovna teď je šest ráno a já tady sedím, topím se v myšlenkách a mám pocit, že už ze mě nezbylo vůbec nic. Znáte ten pocit? Prosím, řekněte, že jo.
Chtěla jsem dát výpověď, ta práce už mě fakt nebavila, kvůli tomu teď nemám pocit, že se rozpadnu na kousíčky, protože těch celých dlouhých deset měsíců jsem tam byla jenom kvůli těm lidem. Ale když už je víc důvodů tam skončit, než zůstat, je čas jít. Nedokázala jsem si představit, že odejdu, ale ještě víc jsem si nedokázala představit tam zůstat.
Nastupovala jsem tam se svojí nejlepší kamarádkou. Ona si tam našla přítele. A já jsem na to pyšná, protože jsem je prakticky dala dohromady. Se mnou to už tak šťastný nebylo, ale k tomu se dostanu později. Zkrátka, teď ji tam nechávám, a ona to ode mě bere trochu jako podraz, já vím, že jo. A jenom ona je jeden z těch důvodů, proč bych tam ještě zůstala, ale nejde to. A ona ví, že ne, proto mi nemůže nic vyčítat. Ví ten pravej důvod, proč jsem odešla. A vy ho teď budete vědět taky.
On. Prej "nejlepší kamarád."
"Nechci, abys odešla." "Nejsi mi ukradená, nikdy jsi nebyla a nikdy nebudeš."
"Seš jedenáctka." KECY, DRAHOUŠKU. KECY.
Měla jsem to s ním na fáze. Nejdřív jsem si o něm myslela, že je to debil. Potom jsem ho začala mít ráda. A potom jsem se vyděsila, protože mi došlo, že ho rozhodně začínám brát víc, než jako kamaráda. A jemu to muselo být jasný. A taky mu bylo jasný, že to včera byla moje poslední směna. Vlastně tam ani neměl být, ale v sobotu mi jako největší boss oznámil, "Já si zítra taky vzal směnu. Kvůli tobě."
"Wow," říkala jsem si, "že by mu už konečně něco došlo?"
Radši vám ani nebudu líčit, jak ta "poslední směna, kterou si vzal kvůli mně" vypadala. Jenom vám prozradím, že jsme to, že odcházím, zapíjeli do noci vodkou s pár lidma, a on mezi nima samozřejmě nebyl, protože "hrozně spěchal" chlastat s někým jiným. lol. A jestli jsem někdy byla zklamaná, nikdy ne tolik, jako jsem teď. On věděl, že jsem tam naposledy, a že se třeba pěkně dlouhou dobu neuvidíme, jestli vůbec. A jediný, co jsem po něm chtěla bylo, aby mě nenechal jít jen tak. Ale asi jsem toho, po víc než půl roce, co jsme si psali každej den od ráda do večera a každej víkend trávili spolu, chtěla sakra až moc. Tohle je konec. Už jsem to řekla mockrát (což jenom svědčí o tom, že jako kamarád musí doopravdy stát za nic a často něco posere), ale nikdy to nebylo takový, jako je to teď.
♪ Who will fix me now? Dive in when I'm down? Save me from myself,
don't let me drown.

Tak, a teď už dost mejch bílejch keců, než si vzpomenu, jak jsem dojela domů a udělalo se mi z té vodky špatně. heh ew.
Tu depresivní část máme za sebou, teď přejdu k tomu, proč jsem ten článek vlastně napsala;
Kdyby někdy, někdo z vás byl tak v depce, jako jsem já teď, nikdy NIKDY nezapomeňte, že na vás záleží, vždycky bude někdo, pro koho budete nejdůležitější na světě. Minimálně pro mě. Čtete moje kecy, za což vás hrozně obdivuju. lol. Všechny vás mám hrozně moc ráda. Děkuju, že jste tady pro mě.

for the first time | 01/2016

16. února 2016 v 19:44 | V✧*・ |  gucci
ano, já vím, že je prakticky víc než půlka února pryč a já tenhle článek plánovala zveřejnit už nějaký ten pátek dozadu, ale víte, jak se to říká; nikdy nic nevýjde tak, jak si to naplánujeme.
co se týče instadiary, tenhle typ článku jsem viděla poprvé na jednom z mých nejoblíbenějších blogů (samozřejmě si ani za nic nemůžu vzpomenout, kde přesně to bylo) a připadalo mi to jako naprosto skvělý nápad.

nevím, kolik z vás má můj instagram, kolik ne, každopádně tam mám ještě pár fotek navíc, ale mě se je sem strašně nechtělo dávat všechny, takže kdo by je chtěl vidět všechny a bla bla, tak odkaz na můj instagram bude buď na konci článku a nebo ho můžete najít v menu. #selfpromo


1. protože jsem se prostě musela pochlubit, že mám rtěnku od macu, chápete. heheh. navíc zbožňuju tu taštičku. kdyby někoho zajímalo, odkud je, new yorker. new yorker for life.
2. to je tak, když máte po Vánocích peníze a v HMku jsou slevy. svetr, sukně, tričko, džíny.. zkrátka ráda nakupuju. a ráda se chlubím, to už jste asi poznali.
3. a buttercup se znova chlubí. tentokrát je to vlastně jenom obyčejná voňavka, kterou jsem koupila v DMku, ale koukejte jak hrozně cute je ten obal. sakra, zbožňuju puntíky.
4. fotka, kterou jsem udělala na stužkováku, ještě předtím, než jsem začala pít. lol. měli tam obecně hrozně hezkou výzdobu, ale ty balónky na stropu byly prostě top. nejsem ujetá na balónky. jenom trošku. heh.


5. protože miluju audrey hepburn a snídani u tiffanyho a tu fotku jsem našla na tumblru a tak strašně se mi líbila, že jsem ji prostě chtěla mít na insta. protože to teď tak nějak vystihuje moji.. heh... "životní situaci". (jsem paul, kdyby se někdo ptal)
6. bílý trička s černýma nápisama. moje nejoblíbenější. #funfact. tohle jsem našla v Gatu a prostě jsem věděla, že bude moje. ps. bylo poslední. pps. a ve slevě. takže nebyla možnost, že bych si ho nevzala.
7. neexistuje možnost, že když mi one direction vydají nový videoklip, nebudu to cpát úplně všude. pro instagram jsem si vybrala tuhle fotku, protože prostě... awww, history. ♥
8. a poslední fotka, kterou jsem postla v lednu; moje nohy, když jdu do práce. pointa jsou samozřejmě moje boty, které sice (lol) nejdou vůbec dobře vidět, ale já je prostě zbožňuju.

můj instagram.

tak nějak jsem se nemohla rozhodnout, do jaké rubriky tenhle článek vlastně zařadit. jestli do deníčku, nebo do nakupuju, protože 99,9% mých instafotek se skládá z věcí, které jsem si koupila. lol. protože na selfíčka mám moc malý sebevědomí a na takové ty "umělecké" typy fotek (vy víte co myslím, já vím, že jo) prostě nemám talent. #smutný
pokud se chcete následovat *mrk* *mrk* stačí napsat vaše uživatelská jméne tady někde a já vás follownu zpátky, heheh.
yours truly.
PS. s tím klukem se to samozřejmě pořád nevyřešilo. ale asi to s ním vzdám. :D

so we'll piss off the neighbours...

11. února 2016 v 17:35 | V✧*・ |  dior
tak jsem tak přemýšlela, jaký druh článku jsem tady už dýl neměla, a potom mě napadlo, "hele, deníčkovskej!" (protože vás přece musím ujistit, že ještě žiju a jak žiju, no ne?)
a včera byl tak nabitej den, že se s váma o něj prostě chci podělit, ale ještě předtím bych se chtěla zmínit o pár věcech, které se staly ještě předtím;
tak, začnu sobotou, kdy u nás byla ostatková zábava. (pro nezasvěcené, ostatky=normální zábava, kam když příjdete v nějakém kostýmu, nemusíte platit vstupné, nebo aspoň takhle je to u nás.) vzala jsem si svou panda onesie, pod kterou jsem si dala normální šaty, takže jsem nic neplatila, potom jsem shodila pandu a bylo mi dobře. #chytrý #jávím a teď si o mě prosím nemyslete, že jsem alkoholik, ale uhm, co jsem vypila: dva panáky zelené, dva panáky malibu, jednoho medovýho jacka a šest panáků lemonda (to ne, že by mi becherovka nějak chutnala, ale bylo to jediný pití, kterého jsme si koupily s holkama celou flašku, tak proto jsem toho vypila nejvíc). nikdy v životě mi nebylo hůř. lol. taky jsem toho nikdy v životě navypila tolik. z toho plyne ponaučení; chlastej s mírou, nebo nechlastej vůbec, když to neumíš.

v pondělí jsme si s kámoškou vyjely do kina na padesát odstínů černé. v nějakém článku jsem se vám zmiňovala, že bych ten film chtěla vidět, tak jsme vzaly první příležitost, kdy byl čas a jely. myslím, že pokud jste poslední rok nestrávili v nějaké jeskyni a aspoň zhruba víte, co se dělo ve světě, všechny ty narážky, které v tom filmu byly, pochopíte a bude vám to připadat i docela vtipné. ale nechci toho prozrazovat moc, protože bych chtěla napsat samostatnou recenzi, takže tohle ukončím tím, že jestli nemáte co dělat, do toho kina na to zajděte, ale nečekejte od toho zase tak moc, protože je to doopravdy strašná blbost. lol, doopravdy strašná, ale mě se to stejně líbilo, docela.

a konečně se dostáváme ke včerejšku, teda středa. nevím, kolik z vás ví, co je to sočka, takže pro ty, co nemají tušení, středoškolská odborná činnost. je to prostě jako referát o nečem supernudném, když 7x zvýšíte obtížnost a počet stránek, které to musí mít. já s kamarádkou psaly na téma zdeňěk kožmín, což se ani nebudu snažit zjišťovat, jestli někdo víte, kdo je, takže rovnou jdeme dál. jde o to, že jsme včera měli školní kolo obhajob a vůbec jsme nepočítaly s tím, že postoupíme. jenže oni se nás z nějakého důvodu rozhodli dát na první místo, takže to máme i s postupem, krucipísek. ALE MĚ UŽ SE NA TOM NECHCE DÁL PRACOVAT SAKRAAAA!! dobrý, pohodička. já se zase uklidním, hahahahah. *nervózní smích před totálním breakdownem*

ale to byla jenom první část dne, teď to teprve začne být zábava; nevím, jestli to bylo rande, nebo ne, každopádně, odpoledne jsem byla venku s idiotem, kvůli kterému jsem v háji už víc než půl roku. (volný překlad "v háji" = zamilovaná až po uši.) byli jsme spolu skoro pět hodin, dělali sračky, mluvili o sračkách (omlouvám se, ale jinak to nazvat nejde). a bylo to skvělý, vždycky když jsme spolu, je to skvělý. aspoň pro mě určitě. ale má to jednu obrovskou chybu; on ví, co k němu citím já, ale já jemu do hlavy vůbec nevidím. a už mě to unavuje, protože na jednu stranu vím, že bych teď nechtěla být s nikým jiným, než s ním, ale na druhou, jestli to celou dobu byla a je jenom ztráta času, docela ráda bych věděla, že to prostě nikam nikdy nepovede a je čas to vzdát. a to je přesně to, čeho se bojím. že to doopravdy budu muset vzdát a sakra, nejsem si jistá, jesti to zvládnu. #tupýkecy #jávímjávím radši, to tady už ukončím, než začnu mluvit o tom, jak se rospouštím, když se objímáme a on mě k sobě mačká. já vim, už končím, už končím.


✧*・


-