Září 2016

remember: war of the son.

16. září 2016 v 11:11 | V✧*・
co jsem se naučila za první školní týden: jak používat plamenomet. ano, plamenomet. moji spolužáci si užívali v Itálii a na nás, kteří jsme nejeli (ničeho nelituju, tbh) vyšla ta nejhorší práce - přivést naše atletický hřiště zpátky do jakž-takž ucházejícího stavu. víte co, zbavit se plevelů v antuce, etc. no, vtipný na tom bylo to, že z těch osmi, kolik nás tam přišlo, sedm lidí dostalo do ruky košťata a motyky. a pak jsem tam byla já. s plamenometem. bultaoreune. co jsem se naučila za druhej školní týden? že mi ti dementi fakt vůbec nechyběli. a to nemyslím jakože "dementi" v takovým tom pěkným a dobrým a blabla slova smyslu. to, co cítím ke svým spolužákům, je čistá a upřímná nenávist, nic víc, nic míň. už abych měla po maturitě:). a když už jsem tak u toho "po maturitě", včera jsem byla místo školy (*muaHAHAH*) na dnu otevřených dveří. jakože na výšce, víte co. jsem z toho tak fucking excited, to nechcete. našla jsem si perfektní obor, ta škola je vyloženě nádherná, sakra, potřebuju se tam dostat.

"Seriál z prostředí soudní síně, který naznačuje, jak dokáže touha po pomstě zničit život člověka. Hlavný hrdina Seo Jin-Woo je inteligentní středoškolák, který má speciální schopnost nazývanou "hyperthymesia". Každý den svého života si pamatuje do neuvěřitelných podrobností. Jednoho dne takto pomůže Lee In-Ah, studentce práva, při hledání zloděje. Když však jeho otce neprávem obviní, rozhodne se i on studovat právo, aby dokázal jeho nevinu. Poslední dny otcova života však byly zkomplikované faktem, že se u něj projevila Alzheimerova choroba. Jin-Woo a In-Ah se snaží dál a víc a víc se zamotávají do tajemství nebezpečných, ale mocných lidí." (text z csfd.cz. [ano, našla jsem to dokonce na csfd a byla jsem nemálo překvapená])
.>> Drama, Thriller | Jižní Korea | 2015

jin woo... *vložte šedesát tisíc brečících smajlíku*. jo, brečela jsem. hodně jsem brečela. to sice není, co se mojí maličkosti týče, nic moc zvláštního, protože, jak vždycky říká moje sestra, "však ty brečíš pořád" a je to pravda, jsem emocionální piece of shit a stačí mi málo, aby se spustily niagáry, ale.. kdyby jste věděli, kolik slz jsem vyprodukovala u tohohle seriálu.. tak moc mě nerozbilo ani the fault in our stars. i know right, intesne.
můj brácha se mě jedno odpoledne ptal, na co koukám (okay, neptal se mě na co koukám, ale rovnou proč brečím, protože moje oči byly oteklý jak po nějaký velký kalbě a všechny pokusy o zastavení záchvatu vzliků selhávaly *cough* *cough*) logicky jsem mu vysypala, že se dívám na tenhle seriál a tak nějak ve zkratce, o čem to vlastně je. víte co mi na to řekl? "pošli mi odkaz, mrknu na to" ...potom jsem dodala, "no, je to korejsky... ale!! určitě bych ti to našla i s českýma titulkama" ...ani jsem to nestihla doříct a on už couval. prej, "okay, nic neposílej". proč jsou sakra lidi takový? proč tomu nemůžou dát šanci a rovnou to odsuzují? jasně, neříkám, že jsem taková dřív taky nebývala, jenže já tomu tu šanci dala. a jsem sakra ráda, protože tenhle seriál.. věřte mi, nedoporučovala bych vám to, kdyby to vážně nebylo dobrý. nebudu vám tady popisovat děj, ten máte ve zkratce nahoře. navíc nechci nic spoilovat. mohla bych a chce se mi, ale neztrácím naději, že se na to někdo z vás třeba podívá, takže vám to nebudu kazit, duh. jediný, co tak nějak prozradím je, že v těch dvaceti epizodách, který tenhle seriál má, se jenom krásně ukazuje, jak moc je život nefér. vtáhne vás to do děje prakticky po prvním dílu a co se mě týče, nemohla jsem se od toho odtrhnout. všechno bylo tak dokonale provázaný, loved it. žánrově to ani není můj styl a nikdy bych nečekala, že se na něco takovýho budu dívat, ale koukejte; tady jsem, nadšená bcup asf, která by nejradši donutila celý její okolí, aby se na to podívali, protože si o tom potřebuje s někým popovídat. doopravdy, potřebuje, takže kdyby jste se na to mrkli, vůbec by se nezlobila *mrk* *mrk*
nemám co dodat, jsem teď plná pocitů, který jsem nikdy neuměla popsat, heh. však určitě znáte takovou tu prázdnotu, když dočtete dobrou knížku, dokoukáte seriál, a potom nevíte, co budete dál dělat se svým životem. jo, přesně tohle je ten pocit.

10/10

můj kurz autoškoly (aka konstantní teror) se blíží ke konci, lol. začínám být celkem nostalgická, protože si úplně pamatuju, jak jsem se sem vypisovala po první jízdě, nadšená asf. ne, že by to bylo zas tak dávno, tho. teď už z toho tak nadšená nejsem, naopak, celkem pevně věřím, že napoprvé ten řidičák nedám, i když na druhou stranu, včera se kromě toho dne otevřených dveří stala ještě jedna velká věc - můj taťka mi půjčil jeho milovanou oktávku a nechal mě řídit. a sakra, nechci, aby to znělo namyšleně, ale... šlo mi to. myslím, že mi to dost pomohlo psychicky, protože teď si daleko víc věřím. držte mi palce, budu to potřebovat. a koukněte na remember, uděláte mi velikou radost. luv ya.

moto gp being lit | 08/2016

6. září 2016 v 11:11 | V✧*・ |  gucci
počet hodin, který jsem naspala za první školní víkend, se dost podopá stavu mýho bankovního účtu. obě tyhle číšla jsou dost malý. od pátku jsem u sebe měla ségru a v sobotu odpoledne nás přijely překvapit sestřenky, z takovejch návštěv vždycky vzniká něco legendárního. původní plán bylo koukání na film. "ani se nebudu muset převlíkat z pyžama" říkala jsem si, "bude to fajn" říkala jsem si. haha, omyl. z filmu nakonec úplně sešlo a místo toho jsme vyrazily na pouťovou zábavu (tohle slovní spojení vyloženě křičí "jsem z vesnice", ach, proč já mami?!). pointa je, že jsem za ten večer přišla na jeden skvělej poznatek - přestal mi chutnat chlast. za mých mladých let #StopBcup2k16 lol, takhle, když jsem byla o něco mladší, neměla jsem problém sázet jednoho panáka za druhým, teď mi stačily tři blbý rumy a žáha mě pálela ještě v neděli ráno. #dódovatím. navíc na té.. zábavě ("zábava", my ass, srsly) jsem vydržela tak půl hodiny, protože já, being the antisocial shit i truly am, jsem se radši sbalila a šla si domů pouštět remember (což je btw jeden úžasnej seriál, kterej jsem teď nedávno objevila. recenze bude soon~). a taky jsem chtěla jít brzo spát, ale musela jsem čekat, než se vrátí sestřenky. pamatuju si, jak jsem si tak v jednu říkala, jestli třeba už příjdou. ne, omyl. dočkala jsem se jich až za dalších pět hodin. heh. nechápu, jak celou noc vydržely chlastat. ne, ale fakt, doslova, celou noc. what the actual fuck. asi doopravdy stárnu.

zaprvé, devět fotek, wow. nepamatuju si, kdy naposledy jsem jich přidala takhle málo. zadruhé, většinu z nich už na insta stejně ani nenajdete, protože se mi buď zdály málo aestetický, nebo se mi prostě přestaly líbit. co na to říct, srpen byl měsíc plnej stresu a na instáč nebyl moc čas. oproti červenci určitě.


1| naprosto random fotka mých oblíbených fotogenických make-up věcí, co už.
2| taehyung, my hoe♡ (můj velkej kpop related článek najdete >tady<, #self_promo_asf)
3| jů, hele, další fotka mýho věšáku, heh #StopBcup2k16


4| i usušený jsou pořád krásný.
5| co dodat, no. #when_kpop_took_over_your_life_and_all_you_did_was_watch_that_happen
6| a přesně tohle si říkám před každou jízdou v autoškole, heh.


7| víte, jak vždycky poznáte buttercup? hledejte člověka, kterej má na fotce půlku ksichtu. to většinou bývám já. jinak, ta divná věc se stašidelným obličejem vedle mě, je moje sestra. selca z velký ceny prostě musela být, no ne?
8| tímhle obalem jsem vlastně, jak se říká, zabila dvě mouchy jednou ranou. teda, v tomhle případě spíš dva fandomy. zaprvé, 93 je obvsly marquez, že. zadruhé, jsem bts trash asf a suga je můj syn.
9| ještě jsem nepřišla na způsob, jak sem nahrát videa, takže jestli chcete vidět těchle pár vteřin z konce velké ceny, skočte si na můj instáč, hih. byl to skvělej zážitek. vlajky, konfety, dýmovnice, dokonce pár ohňostrojů. příští rok si taky plánuju nějaký takový věcičky nakoupit, muahah. #ne_vůbec_už_teď_neodpočítávám_dny_do_příštího_roku.

© 2015 - 2017